Ježíš Kristus žije

Rozhovor časopisu Život víry s bývalým muslimem Salmanem Hasanem: Z rakoviny mě uzdravil Bůh, kterého jsem neznal

Klíčová slova:

Rozhovor časopisu Život víry s bývalým muslimem Salmanem Hasanem: Z rakoviny mě uzdravil Bůh, kterého jsem neznal

comments_23678_a10686

 

 

 

 

Povězte mi svůj příběh. Pocházíte z Iráku…
Narodil jsem se ve vážené a velké muslimské rodině, byli jsme čtyři bratři a šest sester. Žili jsme jako ostatní  muslimové – odmalička nám říkali, že máme nenávidět židy a křesťany a považovat je za nečisté. A že je dokonce  můžeme i zabít.

Rozhovor časopisu Život víry s bývalým muslimem Salmanem Hasanem: Z rakoviny mě uzdravil Bůh, kterého jsem neznal
Enlarge this picture Zvětšit obrázek
Salman Hasan.
(Život víry)
Učili jsme se ty súry (verše z Koránu) nazpaměť ve škole, učili nás to doma, v rodině, viděli jsme to v praxi ve společnosti, takže jsme se stali součástí systému. Sice jsem si s křesťanskými dětmi hrál, ale díval jsem se na ně jako na občany třetího řádu. Říkal jsem jim, že jsou moji kamarádi, ale ve skutečnosti jsem jim lhal.

A když jste byl starší?
Střední školu jsem dokončil s velmi dobrými známkami, a pak jsem šel studovat přírodní vědy (fyziku) do Mosulu v provincii Ninive. I tam jsem studium dokončil s výbornými výsledky.

Byl jsem vzdělaný, ale jinak jsem žil jako každý jiný muslim, což znamená: „Muhammad se za tebe přimluví“ – takže můžeš pít (i když je to zakázané). Můžeš chodit za děvčaty, i když bys jinak neměl. Můžeš podvádět a lhát (to ostatně v případě nutnosti povoluje i Korán). Žil jsem ve lži.

Nebál jste se, že přijdete do pekla? Muslimové věří, že musí vyvažovat své hříchy dobrými skutky, a nikdy nevědí, jak v den soudu dopadnou…
To je pravda, ale v hadísech (tradované výroky Muhammada) také je napsáno, že Muhammad se za vás v soudný den přimluví. A pokud se stanete džihádistou nebo třeba zabijete nějaké nevěřící, vaše hříchy budou smazány, půjdete do ráje a budete si užívat se 72 pannami.

V 80. letech jste postgraduálně studoval v Německu…
Byli jsme v Mnichově, kde bylo islámské kulturní středisko. Chodil jsem do mešity a tam jsem se setkávali s dalšími, kteří mi pomáhali najít práci, měli různé konexe. Dělal jsem to, co ostatní: Šli jsme na modlitby a pak na diskotéku, balit holky…

Vůbec se nám to nezdálo v rozporu, protože jsme přece byli muslimové, tedy nadřazení. Podporovala nás německá vláda, a přitom nás v mešitě vyučovali proti zemi a národu, kde jsme žili: „Křesťané jsou nevěřící, jejich životní styl je zlý, hněv Alláhův je proti nim a my musíme být meč Alláhův, který je zničí…“ Brali jsme to tak, že jsme džihádisté.

Když s námi nějaká žena otěhotní, bude to muslim, protože jsme muslimové a děti patří rodiči s „lepším náboženstvím“. Užívali jsme si jejich žen, jejich peněz, jejich vína, ale vnímali jsme je jako nepřátele Alláha i své. Podváděli jsme na úřadě práce a na sociálce, abychom dostali peníze… Učili jsme se to od ostatních muslimských bratrů.

Jak jste se osobně setkal s Bohem?
Jednou mě začalo něco svědit na pravé ruce a lékaři zjistili, že je to rakovina. Operovali mě a řekli mi, že jsem v pořádku. O pár týdnů později jsem měl malé nádorky po celém těle. Měl jsem leukémii, špatně jsem viděl, byl jsem skoro slepý, musel jsem nosit silné brýle (dodnes o tom mám lékařské zprávy). Můj stav se rychle zhoršoval.

Vzpomínám si na ten hrozný den, kdy jsem byl u lékaře, a ten mi řekl, že mám před sebou tak tři čtyři měsíce života. Řekl mi, že mi ještě může nabídnout kombinaci chemoterapie, radioterapie a nějakých léků, ale že mě to může zabít – nikdy předtím to nezkoušeli. Byl jsem ochotný to podepsat, ale on mi řekl: „Raději si to ještě rozmyslete a přijďte zítra.“

To musel být hrozný pocit.
Cítil jsem se ztracený, zoufalý, bez naděje. Byl jsem sám, rodinu jsem měl daleko, „bratři“ z mešity mi nedokázali pomoct. Modlili se za mě k Alláhovi, moje rodina také, jako šíité za mě přinášeli i nějaké oběti k hrobům svatých, ale nic nepomáhalo… V hlavě jsem měl jediné slovo: Umírám. Umírám, umírám.

Zašel jsem do restaurace, ještě jsem si ani nesedl, a přišel za mnou jeden student. Byl to takový otloukánek, kterému jsem se dřív posmíval, protože byl „divný“. My jsme se opíjeli, on nikdy nepil, nechodil s námi na diskotéky, my jsme balili holky, on se tomu vyhýbal, kouřili jsme, on ne… Řekl mi: „Dovol, abych se za tebe pomodlil.“

Co jste mu odpověděl?
Měl jsem v puse cigaretu a byl jsem tak naštvaný, že jsem na něj křičel: „Proč se za mě chceš modlit?“ Odpověděl: „Protože mi to řekl Bůh.“ Pro mě to bylo rouhání, protože v islámu nevěříte, že by k vám Alláh mohl mluvit (vždyť nemluvil ani k Muhammadovi, ten svá zjevení dostal od „anděla“ Džibríla, Gabriela). Ale ten chlapec mě popadl za rameno: „Prosím, nech mě, ať se za tebe pomodlím.“ Byl jsem tak vytočený, že jsem řekl: „No dobře, prosím.“

Seděl jsem na židli a on se modlil. Vůbec jsem mu nerozuměl, mumlal jakási divná slova, říkal „haleluja, haleluja, haleluja“; nechápal jsem, co to znamená. Mluvil o Otci v nebi, nevěděl jsem, co tím myslí… Pak skončil – a nic se nestalo. Naštvaně jsem se na něj podíval, típl jsem cigaretu a šel jsem pryč.

Když jsem šel domů, vzpomněl jsem si, co mě učili jako muslima: Že když někdo proklíná Alláha, tak na něj pošle anděly, které ho budou mučit a dělat mu všechno zlé – zabijí ho, rozsekají na kousky a zase seskládají… Strašné věci. Ale já jsem chtěl umřít, nechtěl jsem žít. Tak jsem poprvé v životě proklel Alláha.

Ale neumřel jste…
Byl jsem strašně vyděšený. Víc než smrti jsem se bál, co mi Alláh udělá. Každou chvíli jsem čekal, co se stane. Přišel jsem domů a se strachem v srdci jsem usnul.

Ráno jsem se probudil, snažil jsem se nahmatat brýle, ale nemohl jsem je najít. Tak jsem zkusil otevřít oči a všiml jsem si, že nádor na mé levé ruce zmizel. Šel jsem do koupelny, kde bylo velké zrcadlo, a viděl jsem, že zmizely i nádory, které jsem měl po celém těle! Pak jsem si najednou uvědomil, že vidím bez brýlí.

Jak jste na to reagoval?
Byl jsem v úžasu. Začal jsem křičet jako dítě, křičel jsem a skákal. A v hlavě jsem měl jedinou věc: Viděl jsem toho člověka, který se za mě modlil, a slyšel jsem, jak opakuje slovo „haleluja“. Tak jsem začal křičet „haleluja“.

Pak jsem zavolal matce do Bagdádu a řekl jsem jí, co se stalo. Byla dojatá, plakala, snažila se mluvit: „Už bylo načase, protože jsme přinášeli oběti Alláhovi a příbuzným Muhammada, a nic se nedělo. Ale budu k tomu tvému ,Halelujovi‘ promlouvat.“
Bylo to 24. ledna 1987, kdy se mě živý Bůh dotkl.

Šel jste pak znovu ke svému lékaři?
Přišel jsem tam a jeho sekretářka skoro omdlela. Předtím mi říkala „smraďoch“, protože mé nádory páchly. A teď nemohla uvěřit svým očím. Běžela za doktorem, a ten také málem padl do mdlob: „Co to je? Co se stalo?“

Byl jsem pak dva týdny v izolaci, prováděl mi spoustu různých vyšetření a testů a spolu s dalšími německými lékaři se snažili zjistit, co se se mnou stalo. Měl jsem krev jako dítě, kůži jsem měl jako chlapec, oči bez problémů… Nakonec řekl: „To musel být zázrak.“ Odpověděl jsem: „Ano, a udělal to Haleluja.“

Zdroj: http://www.krestandnes.cz/…/zivot-viry-zpoved-byv…/23678.htm

Ohodnotiť



(0) Komentáře

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *


− 5 = tri